Prevzaté zo stránok http://hn.ihned.cz/2-13665450-500000_detailVikend-f9

Nákaza jménem floskule

„Jsem ctitelem drobných literárních žánrů, divadel i žen, a nikdy mě nenapadlo, že se stanu na stará kolena encyklopedistou,“ píše na obálce své nové knihy teatrolog a publicista Vladimír Just. K rozhodnutí napsat Slovník floskulí (v podtitulu malá encyklopedie polistopadového newspeaku: klišé, slogany, hantýrky, partiové metafory, slovní smogy) dospěl před pěti lety.

Téma „kretenizace jazyka“, jak se kdysi bez servítků vyjádřil znamenitý překladatel a znalec českého jazyka Pavel Eisner, v něm ale kvasilo podstatně déle.

„Nosil jsem je v sobě nejméně patnáct let. Jestli mně na komunistickém režimu něco hodně vadilo, kromě desítek dalších věcí, tak to byl jazyk, kterým totalitní systém sám sebe obelhával. Byl jakýmsi alibi, abychom si některé věci nemuseli pojmenovat a připouštět. Ale to, co nastalo po listopadu 1989, bylo i pro mne šokující,“ říká. „Nečekal jsem, že vstup médií a zejména reklamy bude tak agresívní. Do té doby jsem varování lidí žijících na Západě nebral vážně. Vaše starosti bych chtěl mít, říkal jsem si, když tvrdili, že reklama je stejně útočná jako bolševik a že tamní člověk je manipulován podobně jako já v totalitním režimu. S tím samozřejmě dodnes nesouhlasím, ale musím přiznat, že průnik reklamních sloganů a také politického slangu do běžného jazyka, ať už písemného nebo mluveného, mě nepříjemně zaskočil.“

Co vytýkáte naší polistopadové „novořeči“ především?

Že se už zase neobejde bez alibi. A floskule nám je ochotně nabízí. Stačí, když se zahalíme do jejího neprůstřelného skafandru a slova hovoří za nás. Floskule je jakási zkamenělina, jež nejčastěji zakrývá (ale taky prozrazuje) hloupost, nevědění, prázdnotu, aroganci, a někdy - a to je vůbec nejhorší - i postranní úmysl. V tom dosahují největší obratnosti čeští politici.

Když politik řekne: „vnímám to jako pozitivní signály,“ mám pocit, že jejich ústy mluví automaty nebo radary, které už vůbec nejednají lidsky. On neřekne jasně a konkrétně: „je to špatně - dobře“, on řekne: „já to vnímám jako určitý signál“. Nebo jiný příklad, který zcela zamořil prosté lidské vyjádření „od kdy do kdy“: slovo „horizont“. To je zvlášť fikaná metafora. Je to něco, co nelze nahmatat, co je pořád, navzdory slibům, stejně vzdálené, ba co před námi neustále uniká. Proto: Neptejme se zásadně „do kdy? v jakém termínu?“ - ale vždy jen „v jakém časovém horizontu?“ Zvláště oblíbený je pak „střednědobý horizont“. V překladu: „neudělám to teď ani v dohledné době“ či „středně - až dlouhodobý horizont“ (rozuměj: nebude to nikdy).

Čeština má kromě jiného spoustu nádherných sloves. Politikům ale zjevně vadí. Jsou totiž příliš konkrétní. Proto je nahrazují zbytnělými, zbyrokratizovanými podstatnými jmény, která nenesou žádnou informaci a žádnou odpovědnost. Málokdo už asi v tomto smyslu překoná nacistické „konečné řešení“ nebo sovětské „zastavení jihokorejského letadla v letu“.

Důkazem, že také u nás je nákaza hluboce zažraná, je dnes už historický výrok, který je tak pregnantně stupidní, že až hraničí s genialitou: „Opoziční smlouva byla o tlačení pravice levicí někam!“ (předseda opoziční strany, ČT 1, 14. 9. 2002) Jeden z typických příkladů kornatění sloves v substantiva jsem vybral i pro motto slovníku. „Řešení vidím v přijetí usnesení o zahájení řízení k odebrání povolení k podnikání.“ (Ministr české vlády v Událostech ČT, březen 2000.)

Proč jsou floskule tak nakažlivé i pro nejmladší generaci?

Mladí lidé jimi často zakrývají snadno zranitelné city a neochotu říct vlastní názor, protože říkat co si myslím, to je spolehlivá cesta k tomu, jak se shodit a ztrapnit. Stručně řečeno: jen žádná velká slova, velké myšlenky, velká vzrušení, velké emoce. Něco pochválit, a přitom si nezadat. Jeden z příkladů dokonale „vychlazeného“ nadšení je výraz: „to můžu“, „dostal(o) mě“ nebo „dost dobrý“, „fakt dobrý!“ Ještě v osmdesátých letech minulého století by odpověď na otázku: „Jaké to bylo?“ - „Dost dobrý!“ v podstatě znamenala „dost“ velká nuda, diplomaticky maskovaný zápor. A dnes? „Zaručené, jedinečné, famózní, všeho nechte a běžte se podívat.“ Důvod? Je to „fakt ... dost dobrý“! Nerad bych v této souvislosti zapomněl na královnu floskulí „super“. Slovo, které původně mělo značit něco špičkového, časem zbanálnělo a zplanělo natolik, že se dnes používá místo slova ano, souhlasím. „Super“ dokonale odráží stále větší impotenci v hledání synonym kladu a chvály. Geniální Jaroslav Hašek jako by žil v naší přítomnosti. Jak známo, vyřadil Švejka z armády slovy: „Byl jsem SUPERarbitrován pro blbost.“ Někdy mám obavy, že se to může přihodit nejen Švejkovi.

Na jakou floskuli jste zvlášť alergický?

Na módní, odpudivé a pseudoodborné termíny, jako jsou „taneční, politická, erotická scéna, projekt, ujal se, mapovat“ - jimiž se hemží jazyk filmových a divadelních recenzentů. Namísto prostého „režíroval“, které je příliš obyčejné, čteme donekonečna, že se někdo „ujal“ režie nebo dirigentské taktovky... Vždycky si představím nebohou sirotu (divadelní roli, taktovku), jak všemi opuštěná leží někde v koutě a prosí kolemjdoucí: „Ujmi se mě.“ Dnes už také nikdo nepíše knihy, netočí filmy a nepřipravuje výstavy, ale pracuje na „projektu“. A nikdo nezkoumá a neanalyzuje, ale „mapuje“ - naši drogovou scénu, autorovo celoživotní dílo, citový život střední americké třídy... Co Čech, to kartograf! Zbývá naděje, že některé nadužívané floskule se nakonec samy zahubí. Deset let se tady nemluvilo o ničem jiném než o „filozofii“. Čím méně ubývalo na veřejnosti skutečně moudrých hlasů, tím víc přibývalo mediálních „filozofů“. Mudrovali o „filozofii“ Budvaru, banky, vězeňství, drůbežáren, a zvláště oblíbená byla „filozofie Novy“. Od konce devadesátých let o ní není slyšet. Zmizela jako nepotřebné „vytunelované“ pojmoslovné haraburdí.

Dramatik František Pavlíček před časem napsal, že kdo „škaredě mluví, škaredě myslí“. Jak vycházíte s lidmi, kteří mluví převážně ve floskulích?

Když někdo, koho si jinak nesmírně vážím, řekne třikrát po sobě, že je to „o tom“, začnu o něm pochybovat a přestávám ho mít rád. Říkám si, proboha, o čem si s ním budu povídat, když má všechno „o tom“? To je snad vůbec nejhorší floskule. Proto jsem jí věnoval nejdelší heslo - přímo malý esej na téma „o čem to je“. „Otomování“ odpovídá mentalitě mnoha - bohužel i velmi vzdělaných - lidí v postmoderním světě. Těch, kteří už nechtějí ztrácet čas získáváním původních informací a místo knihy raději zhltnou recenzi nebo knižní záložku.

Nechci, aby lidé mluvili jako krasoduši, ale aby z nich „nemluvila fráze, prázdnota, lež nebo kýč“, aby nebyli funkcionáři různých mediálních „píár“ aparátů, jimž nevědomky slouží. Jak říká Havel v Žebrácké opeře - „nejlíp slouží ten, kdo neví, že slouží“! Doufám, že svým čtenářům vstříknu do žil sérum proti floskulím, které je snad ochrání před příštím uštknutím.

Nejste přehnaně kritický vůči Václavu Klausovi - jeho floskulemi se kniha jen hemží - a naopak smířlivý vůči Václavu Havlovi? Jste v knize opravdu „vyvážený“?

Nejsem, a to programově. Důvody si přečtěte v hesle „vyvážený“, které je druhé nejdelší ve slovníku. Jestli mě někdo naučil citlivosti a odporu vůči frázím, byl to právě Václav Havel. Myslím, že po Karlu Čapkovi se nejdůsledněji věnoval kritice jazyka a slov. V jeho Zahradní slavnosti je fráze dokonce hlavním hrdinou. Václav Havel nechtěně vyprázdnil jinak přesné a nádherné slovo smysluplný. Václavu Klausovi však vytýkám zejména ekonomizaci myšlení a průnik ekonomických sloganů do běžného jazyka.

Objevili už pozorní čtenáři vašeho slovníku nějaké „justovské“ floskule?

Tuhle mi jeden posluchač v rozhlase vytknul, že moc používám „vlastně“ (to je tzv. floskule-tik). Ale zatím mě spíš upozorňují na to, co mi ještě v knize schází. Jeden velmi vnímavý čtenář mi například napsal, že by se rád dozvěděl, co je to ta „neposlední řada“. Pokusím se mu odpovědět ve druhém díle slovníku, kde nebudou chybět ani floskule jako: drtivá většina, funkční scéna, rozklíčovat, řešit, mluvný překlad, hutný, krevnatý - a podobně. Věřím, že mnohá další mi napovědí laskaví čtenáři...